Draw My Life

by - 7:06 odp.

Mezi blogery a youtubery je tenhle tag, pokud se tomu dá říkat tag, hodně vyhledávaný a populární. Čtenáři si tenhle tag velice užívají, protože víc prozkoumají čím si čtenář prošel, co dělal, když byl malý apod. Jelikož já si chtěla trošku od recenzí odpočinout, sáhla jsem po tomhle tagu a sepsala ho, přidala pár kresbiček a fotek. Co z toho nakonec vzniklo vidíte tady.





Na tenhle, né tak úžasný, svět jsem přišla 22. 2. 1998 v Uherském Hradišti, což je město proslulé Letní filmovou školou a Slavnostmi vína. Taky by se dalo říct, že i tímto začala má láska k hokeji, protože toho dne se hrálo finále v Naganu, které jsme vyhráli a 22 se stala mojim oblíbeným číslem. Musím říct, že když jsem zjistila, jak jsem se původně měla jmenovat, tak jsem z toho měla divné pocity. Hlavně díky mé mámě, že se jmenuji tak jak se jmenuji, ale co, mohlo to dopadnout i hůř. Vyrůstala jsem a stále vyrůstám v bytu v jedné z městských částí našeho města. Na tuhle část mého života si moc nevzpomínám, ale podle fotek soudím, že jsem se musela mít dobře, tedy až do doby, než se k nám přidal můj o 4 roky mladší brácha David.



Mateřskou školku mám doslova co by kamenem dohodil, ani nevím, jestli jsem někdy brečela, že jsem musela jít do školy nebo ne, podle mě jsem tam chodila ráda, asi. Už tady se ve mně probudila láska k házené a já ji začala hrát tuším kolem té mateřské školky či začátkem první třídy. Do školy jsem se těšila, asi jako každý smrtelník, no později jsem toho určitě litovala. Naše místní škola je ale jediná, do které se ráda vracím. Největší zlom se stal v páté třídě, kdy jsme byli na svahu a mě jeden kluk podjel pod nohama a srazil mě na zem. Koleno mě šíleně bolelo a pamatuji si, jak mi taťka říkal, že to mám jenom naražené a že to bdue dobré. Druhý den jsem měla koleno celé napuchnuté a naši mě vzali do nemocnice. Na to jsem v roce 2009 podstoupila operaci, kde se zjistilo, že mám utržené přední křížové vazy, což mému sportovnímu já jenom ublížilo. Proto jsem musela odmítnout nabídku ze Zlínského klubu a musela jsem ukončit všechny mé sportovní koníčky. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to neobrečela. Jsem člověk, který se ale tak nevzdává a já stále hrála házenou v našem klubu i přes zákaz doktora, jen jsem si dávala větší pozor. S tímto jsem také přešla na Sportovní školu do šesté třídy, kde jsem měla denně tělocvik a já tedy stále sportovala. Později už to nešlo a já přešla ze sportovní třídy do nesportovní a musela si najít nové koníčky. Začala jsem chodit do divadelního kroužku, začala jsem více kreslit, zpívat, naučila jsem se hrát na kytaru a začala jsem více fotit. Focení mě přivedlo až do takového stádia, že jsem začala navštěvovat kroužek focení na místní Základní umělecké škole, kterou navštěvuji do dnešních dnů a jsem tam moc ráda.


Základní školu jsem prošla s úsměvy, ale i s pláčem, takže můžu říct, že na základní školu nemám moc pěkné vzpomínky. V tomhle období také právě vznikl můj blog Immensity, který je zatím jeden z těch nejlepších, co jsem za celé mé blogové období měla. Musím říct, že jsem taky měla pár temných chvilek, kdy jsem přemýšlela, že blog zruším a nebudu se tomuto věnovat, ale nakonec jsem se na to vykašlala a s blogem pokračuji stále. Další zlom přišel s výběrem střední školy. Vždy jsem měla ráda literaturu a vždy jsem se chtěla literatuře věnovat. Proto jsem byla rozhodnutá, že tuhle vášeň budu mít stále u sebe a půjdu na literární školu. K mému štěstí mi obor neotevřeli a já jsem musela najít něco jiného, co by mi mohlo pomoct a čím bych chtěla být. Ale být 15letá holka a rozhodovat se o své budoucnosti není lehké. Myšlenkama mi stále probíhala možná povolání, která by mě bavila. Možná cestovní ruch? Ačkoliv jsem si byla jistá, moje mamka došla za mnou a řekla mi, že bych mohla zkusit naši místní Střední uměleckoprůmyslovou školu. Já teda zkoušela fotografii s úmyslem se tam dostat. Nakonec jsem se na fotografii nedostala, ale jsem na módním průmyslu se specializací na design obuvi. Vlastně nemůžu říct ani jedno křivé slovo, jsem ráda, že jsem tam kde jsem. Mám úžasné spolužáky, na oboru máme úžasné lidi, užíváme si středoškolský život jak nejvíc to jde. A vysoká? To nevím. Vždy jsem byla rozhodnutá, že hned po střední odjedu do zahraničí, ale v posledních měsících jsem si jistá, že bych chtěla alespoň ty tři roky na vysoké škole. Zatím jsem přemýšlela nad Famu a Cuni, ale kdo ví, jak to ještě bude. Zatím jsem tam kde jsem a za to všechno jsem ráda. Momentálně mě čeká druhák na Umprumce, blíží se mi koncert mé oblíbené kapely, podívám se do Itálie na místa, kde jsem nebyla a budu více s kamarády. Ať už se stalo co se stalo v mém životě, všechno se stalo z nějakého důvodu a já jsem ráda, za to, co se stalo. Poučila jsem se ze svých chyb a teď mě čeká nová kapitola mého života.

A o několik měsíců jsem založila web pod jménem An Jindrová, který, doufám, bude fungovat hodně dlouho!

You May Also Like

0 komentářů

Instagram