Moje cesta za lepším já.

by - 4:45 odp.

Výsledek obrázku pro my journey calligraphy

V dnešním článku se pokusím sepsat myšlenky, které mám v hlavě už hodně dlouho a myslím si, že hodně slečen v mém věku si může procházet tím, čím si procházím já. Dalo mi hodně dlouho zabrat, abych si uvědomila, co vlastně od sebe očekávám - přeci jenom mi je teprve dvacet a mám celý život před sebou. Ráda bych se s tebou podělila o větší kousek mě. 
Od doby co si pamatuji bylo pro mě moje tělo jedno velké ne. Vždycky jsem sportovala. Prakticky od malička - gymnastika, házená, atletika, volejbal - vyzkoušela jsem snad všechno možné, co mě bavilo, ale zůstala jsem u házené. Ačkoliv to bude znít blbě, byla jsem dobrá - hodně dobrá. Měla jsem našlápnuto na velmi slibnou kariéru a to mi teprve bylo 10 let! Jenomže pak jsem se zranila a kariéra šla k šípku. Tenkrát jsem si přetrhla kolenní vazy a na sport jsem mohla zapomenout. Následovalo 7 let léčení, 3 operace, měsíce rehabilitace. 7 let bez aktivního sportu. Sport jsem měla přísně zakázaný - koleno nebylo v pořádku a se sportem by se mi mohlo něco stát.

7 let bez sportu a kila šla nahoru. I s relativně zdravou stranou a minimálním pohybem, tak to prostě nestačilo. Nemůžu ale říct, že jsem někdy byla hubená, to ne - vždycky jsem byla plnoštíhlá, měla kila navíc a život bez sportu, ke kterému jsem měla vztah od malička byl pryč. Hodně jsem přibrala, pak zase zhubla a tak to šlo dokola. 

Po mé poslední operaci mi bylo řečeno, že nevidí důvod, proč bych se nemohla vrátit k aktivnímu životu a sportu. Ale řekněte to někomu, kdo si za ty roky vytvořil blok ke sportu a pohybu. Šlo spíš o psychický blok, kdy jsem se bála, že když začnu zase sportovat, něco se mi stane a já zase skončím v nemocnici. Proto jsem se musela tohoto bloku zbavit. Od poslední operace to jsou tři roky a tři roky pracuji na tom, abych se mohla vrátit ke sportu. Ono se to zdá asi jako banalita, ale není to úplně nejlehčí. 

Tři roky snahy překonat tenhle blok. Vždycky jsem našla odvahu zase začít alespoň cvičit, ale potom jsem ve strachu přestala. Teprve až s mým nástupem na vysokou školu, kdy na koleji jsem měla velmi aktivní spolubydlící, jsem postupně začala chodit s holkama cvičit. Nejdřív párkrát - jen abych si zvykla a aby můj mozek a tělo nezačali panikařit. Holky mě s tím velmi podporovaly a vždy mi říkali, že si klidně můžu dát pauzu, abych si něco neudělala a zvykla si. 

Musím říct, že od té doby co mě kamarádka vytáhla cvičit do fitka se můj blok zlepšil. Prakticky jsem svůj strach už skoro překonala. Taky můj rozsah pohybu kolena od operace je čím dál tím víc lepší. Jsem ráda, že mám kamarádky, které mi s tímhle blokem pomohly, ale přeci jenom jsem pyšná na sebe, že jsem ten počáteční strach překonala a můžu na sobě začít makat a ke sportu se vrátit. Myslím si, že ten počáteční krok je nejdůležitější - zvednout se a jít a já jsem ráda, že jsem se měla na koho se obrátit. 

Teď se postupně vracím ke sportu, chodím do fitka, cvičím doma, ale nepřeháním to. Krůček po krůčku se k tomu zpátky vracím. Snažím se vyléčit svou mysl, ale i své tělo. A jsem ráda, že tuhle cestu mám s kým sdílet a můžu se podělit o mé úspěchy. A třeba i já sama dokáži někomu pomoct.

You May Also Like

0 komentářů